V tomto vyprávění jsem pozměnil jména všech osob, aby tak byla zachována jejich čest. Pozměnil jsem i místo a čas, kde se děj odehrával. To mě donutilo změnit i jisté vedlejší podrobnosti rázu ryze technického, jež by beze změny jen obtížně zapadaly do historického kontextu. Jinak jsou ovšem všechny události popsané přesně tak, jak se odehrály, samozřejmě s výjimkou těch, které se odehrály jinak.

I.

Do Brundisia jsme připluli třetí den před listopadovými nonami [i] tři hodiny po poledni a jako obvykle byl přístav plný pocestných, obchodníků a různých pochybných existencí. Jeho zvláštní atmosféra v posledních letech ostře kontrastuje se sterilním prostředím Ostie, jejíž přístav byl nedávno na příkaz senátu přestavěn v řeckém slohu, a která byla, jako již obvykle, východiskem naší plavby z Říma. Většina pocestných dává přednost cestě po souši po Appiově silnici [ii], ale moudrý cestovatel se raději vyhne zácpám [iii] a zvolí cestu po moři, byť je o něco delší. Lodi připlouvající z Říma i dalších měst Italie, a snad i z Achaie, Asie, Hispanie a dalších provincií, bývají počátkem listopadu nad obvyklou míru plné, leč místní přístav se svým orientálním ruchem zvládne pohltit tento neobvyklý dav tak, že příchod velkého počtu cizinců snad ani není poznat, není-li ovšem člověk zkušeným pozorovatelem.

Důvodem zvýšeného počtu příchozích jsou v tuto dobu každoroční slavné Ludi Obscuritatis, Hry temnoty, které jsou vedle slavností Ignis Brundisiensis největším svátkem ve městě konaném. Jako i stovky dalších, i my již třináct dlouhých let každým rokem putujeme do Brundisia zúčastnit se her zasvěcených bohyni noci Nyktě [iv], ve kterých nejdůvtipnější z důvtipných pravidelně usilují o hlavní cenu, jíž je slavnostní černá tóga s obrazem sovy.

Brundisium je nejdůležitějším městem Apulie a stále zůstává spíše řeckým městem, i po mnoha letech, kdy je součástí naší republiky, a navzdory tomu, že jeho okolí bylo obýváno národem Iapygů, jehož jazyk je již dávno zapomenut. Na rozdíl od Říma bylo založeno jako město přístavní, a tak tu přístav leží přímo v nejstarším středu obce. Městem protékají dvě řeky, Vomitus a Auroris, ale netřeba podléhat představě, že tyto řeky tvoří zde podobnou dominantu jako Tiberis v Římě; jedná se spíš o malé říčky, které se samotnému středu města vyhýbají. Jádro, údajně vystavěné na půdorysu achajské osady z bájných dob, leží mezi oběma řekami a na sever od přístavu. V jeho středu je trojstranné Forum Libertatis, na které musí každý, kdo chce zřít symbol města, obelisk Donétés Maximus, považovaný za starý messapský symbol plodnosti. Ludi Obscuritatis se ovšem nekonají přímo tam, ale po celém městě, a jejich zahájení bývá každým rokem umístěno jinam, podle toho, jak augurové přečtou znamení z kuřecích vnitřností. Tento rok bylo zvoleno prostranství nazvané Cors Episcoporum [v], nedaleco Fora Brassicae. Na nevelkém pozemku se mělo brzy tísnit několik stovek soupeřících skupin uchazečů, a sem jsme, po doplnění zásob v přístavní basilice, zamířili i my.

(Pro lepší orientaci přikládám i mapu města.)

Z Říma jsme dorazili čtyři: Quintus, Sextus, Septimus a já, Decimus. Později se k nám měla připojit Octavia, již v hlavním městě poutaly společenské povinnosti a nestihla tak loď, ale měli jsme již zprávy o tom, že je již na cestě a k družstvu se připojí včas. Naším družstvem již prošla řada vzácných mužů, ale Octavia je zatím jediná žena, jež se odhodlala posílit naše řady. Místo na posvátné pláni, kde mělo dojít k zahájení Her, jsme ovšem museli zaujmout bez ní.

Byť mnoho rodilých Římanů každoročně usiluje o černou tógu vítěze Her, jen naše družstvo se svým názvem, Unitas Exercitii Lapis Romae, hlásí k hlavímu městu republiky. Každý Říman, který kdy navštívil některou z provincií, nebo i třeba leckteré město italské, jistě ví, co znamená být Římanem za hranicemi pomeria [vi], i to, že je mnohdy lepší o svém původu nemluvit. Již jsme v minulosti zažili i fyzické napadení, kdy mladý Samnita či Iapygius, notně posilněný vínem, popadl Septima pod krkem se slovy "já tě zabiju, pretoriáne". Nechybělo mnoho a Sextus mu tehdy prohnal pilum [vii] slezinou. Střety sice málokdy končí násilně a většinou se omezí na zvolání 'Romanes eunt domus', ale i přesto jsem strnul, když se právě Sextus dal v přístavní basilice do hovoru s prodavačem myrhy a bezelstně přiznal, odkud že vlastně že přichází. Obchodník byl naštěstí též římským občanem, byť sídlil v Brundisiu, a tak se tento rozhovor obešel bez následků.

II.

Čtenář, jenž není důkladně seznámen s místními zvláštnostmi Apulie, jistě ocení krátké osvětlení smyslu a průběhu Her temnoty. Jejich cílem je stanovit, kdo je zároveň nejdůvtipnější a nejvytrvalejší, a tak před své účastníky klade v průběhu noci řadu úkolů. U každého z nich nejde nakonec o nic jiného, než přečíst zprávu zapsanou tak, že ji není lze číst. Tohoto paradoxu se dosahuje zpravidla pěti různými způsoby.

Prvním je nota substitutionis, šifra nahrazovací, kdy každé písmeno zprávy nahradíme písmenem jiným, vždy podle toho, o jaké písmeno jde, bez ohledu na to, v jakém slově či v jaké části zprávy se nachází. Tak již psal své dopisy Ciceronovi Caesar, po kterém se někdy tento způsob skrývání významu zpráv nazývá, i když přísně vzato Caesar nikdy nečinil jinak, než že první písmeno abecedy nahradil čtvrtým, druhé pátým a tak dále; quaestoři Her se ovšem pochopitelně neomezují na tuto jednoduchou metodu, která stačila přelstít barbarské Galy, ale jen těžko by odolala důvtipným vyzyvatelům, kteří se každým rokem sjíždějí do Brundisia.

Druhým způsobem je nota transpositionis, šifra přemísťovací, kde každé písmeno zprávy zůstává samo sebou, ale je umístěno na jiné místo ve zprávě, takže kdokoli by se ji pokoušel číst, nemůže, nezná-li pravidlo, jak písmena přemístit zpět. Řekové prý dříve používali hůl zvanou skytalé, na kterou namotali pás plátna, který pak popsali. Po rozmotání nebyl nikdo s to zprávu přečíst, neměl-li hůl stejné tloušťky, na kterou by pás zpět namotal.

Třetím způsobem je aenigma cognitionis, hádanka znalostní, kde je třeba vzdělání a vědění k odhalení skutečného významu zprávy. Podobné hádanky se vyskytují často v řeckých pověstech, kde za jejich chybné zodpovězení hrozila smrt. Na Hrách hrozí účastníkům pouze bloudění a zoufalství.

Čtvrtým způsobem je aenigma picta, šifra kreslená. Zpráva takto skrytá dává svému čtenáři návod k nakreslení obrazu, který následně ukazuje k cíli. Veškeré zkušenosti ukazují, že podobné zprávy bývají mnohosmyslné a zatížené libovůlí ve výkladu významu obrazu, nemluvě o neschopnosti quaestorů nakreslit i ten nejjednodušší geometrický tvar tak, jak se sluší a patří. Je proto objektivně potřeba se takovýmto šifrám vyhnout.

Posledním způsobem je stará řecká technika zvaná steganographeia, tedy skryté psaní. Opírá se o učení pythagorejců a pochází z dob, kdy lidé nedosahovali svým důvtipem na to, aby vymysleli výše zmíněné důmyslné způsoby skrývání významu, a tak museli ukrývat zprávy celé. Hérodotos uvádí, že Histiaios, král milétský, ve válce Peršanů se Skythy napsal zprávu na hlavu svého otroka a následně mu nechal narůst vlasy. Zpráva tak zůstala skryta po celou dobu, kdy otrok přecházel nepřátelské území, až do doby, kdy byl příjemcem zprávy oholen. Toto vyprávění vzbuzuje ovšem jisté pochybnosti: Kupříkladu Sókratés namítá, že dobu, kterou bylo třeba počkat, než otrokovi narostou vlasy, bylo lze věnovat tomu, aby se otrok zprávu naučil zpaměti; správně také odmítá námitku, že v takovém případě by bylo možné z otroka zprávu vymlátit, neb pokud je možné z otroka torturou vymoci obsah zprávy, je přinejmenším stejně možné z něj dostat týmž způsobem i sdělení o tom, že ji má napsanou na hlavě. Aristotelés k tomu dodává, že vzhledem k nechvalně známé kvalitě milétského inkoustu by si otrok nesměl přinejmenším po dva měsíce mýt hlavu, čímž by si ovšem pravděpodobně vypěstoval zápach tak silný, že by se stal podezřelým i takovým barbarům, jako byli Skythové či Peršané. A konečně Eukleidés, který většinu života prožil v Africe, namítal, že z povahy věci by takový otrok nemohl být černý, což narušuje zásady rovnosti mezi otroky a uráží bohy.

Před letošními Hrami se quaestoři otázali jednotlivých družin, o jaký druh hádanky v úvodu Her nejvíce stojí, předstírajíce, že jim, a tedy i nám, chtějí vyjít vstříc. Nakolik jsme si byli jisti, že quaestorům není radno věřit, odpověděli jsme upřímně a po zralé úvaze. Naše zkušenost se šiframi přemísťovacími byla dlouhodobě bídná, znalostní hádanky mohou snadno vyžadovat povědomí o obskurních řeckých legendách, které ne všichni máme, kreslené šifry jsou nedůvěryhodné samy od sebe a nakonec nikdo z nás nechtěl holit smrduté otroky; zvolili jsme proto po nedlouhém rokování šifru nahrazovací. Později se ukáže, že tato volba se ve svém důsledku bude tím nejhorším, co bylo lze zvolit, a o potížích, které přinesla, se ještě mnohokráte podrobně zmíním. Nyní stačí napsat, že bychom tak nikdy nevolili, kdybychom věděli, jak neblahé důsledky naše volba bude mít.

III.

Nedlouho poté, co se k nám konečně připojila Octavia, jsme rozložili oltář: na kamenný podstavec jsme umístili vexillum [viii], na kterém ležely anas [ix], pugio [x] a svitek s opisem textů pyramid v egyptštině, opatřený řeckým překladem. Takto jsme byli připraveni na slavnostní zahájení. Čas určený k čekání jsme trávili nezávazným hovorem a konzumací glycorrhiza salis ammoniaci, vzácné pochoutky dovážené z Germanie či Sarmatie.

Netrvalo dlouho a rozezněly se trubky, vyhrávajíce temnou barbarskou melodii, jež tradičně oznamuje začátek Her. Zatímco Octavia dohlížela na správné provedení rituálu, předal mi Septimus obřadní pugio, a já jsem ho ihned předložil Sextovi k provedení závěrečných úkonů. Ten jím přeťal uzel sáčku, který držel Quintus a ve kterém byl papyrus s první hádankou. Papyrus byl velmi dlouhý, což mě, jako obvykle, zneklidnilo. Dlouhá léta mě naučila, že čím více je k dispozici údajů, tím snáze lze podlehnout klamům. Mí společníci se netvářili o nic méně ustaraně.

"Domnívám se, že papyrus je dostatečně dlouhý, aby v něm mohlo být i více různých hádanek", řekl Quintus. "Podle mě je tam nejen nahrazovací šifra, ale i všechny ostatní."

"Nevyvozuj předčasné závěry, ty heliisto" [xi], odvětil Sextus se svým rázovitým humorem. Quintus se totiž netají sympatiemi s optimáty, vůči nimž v posledních letech panuje mezi starými římskými plebejskými rody značná nechuť.

"Víme s jistotou, že všechna družstva mají stejný papyrus?" zeptal jsem se. Otázka ale byla zbytečná, protože nikdo nevěděl, a nebylo v souladu se ctí po tom pátrat. Navrhl jsem proto, ať raději pročteme papyrus celý a vyvozování závěrů necháme na později.

Čtenář jistě na tomto místě ocení podrobný popis zkoumaného papyru, aby si mohl udělat představu o indiciích, které řidily naše úvahy. Papyrus sestával z šedesáti čtyř kartuší (podobných těm, do kterých Egypťané zapisují jména svých faraonů) uspořádaných do čtverce osm krát osm, přičemž vždy několik kartuší bylo sdruženo do skupiny, kterýchžto skupin bylo dvacet čtyři. V každé z kartuší bylo několik vět zvolených tak, aby celá posloupnosti kartuší tvořila rozhovor čtyř quaestorů se jmény Triangulus, Crucillus, Stellula a Circulus. Člověk musí uznat, že žádný počestný Říman by se tak nemohl jmenovat. Krom tohoto textu byly v každé kartuši i další údaje, jako třeba kalendářní data a izolovaná písmena a čísla zatím nejasného určení, a některé dokonce obsahovaly i hieroglyfy. Po přečtení celého textu bylo navíc zřejmé, že obsahuje návod na své vlastní rozluštění, i když tento návod nemusí být sám o sobě zcela postačující. Kupříkladu bylo v textu uvedeno, že je potřeba používat abecedu o dvaceti čtyřech znacích, což dobře korespondovalo s předpokladem, že jde o nahrazovací šifru (neboť k čemu bychom u jiných potřebovali znát počet znaků abecedy). Také bylo zřejmé, že každá obtažená oblast se tématicky odlišuje od ostatních, a tak se jedná ne o jeden, ale o dvacet pět nezávislých rozhovorů.

Dvacet pět nebo dvacet čtyři? Chvíli jsem se hádal s ostatními, kolik oblastí vlastně je. Popravdě se mi číslu dvacet pět nechtělo věřit, a tak jsem mu nevěřil; domníval jsem se, že Septimus udělal chybu při počítání. Vždyť by bylo o tolik smysluplnější, kdyby těch částí bylo dvacet čtyři, stejně jako písmen abecedy. I poté, co části spočítali i ostatní a opět došli k číslu dvacet pět, jsem váhal mezi dvěma možnostmi, kterým věřit: rozhovorů je celkem dvacet čtyři a jenom nikdo z nás neumí používat abakus, a nebo je jich skutečně dvacet pět, a pak tento počet nemá nic společného se substitucí, po které jsme pátrali. Později se ukázalo, že se jednalo o falešné dilema, ale lze se takovým úvahám tváří v tvář tajné zprávě vůbec divit?

Zatímco každý z nás pátral na vlastní pěst po nějakém vodítku v chaosu, všimnul jsem si, že rozhovory (a už jich jsou dva tucty nebo o jeden více) sestávají každý z jedné až čtyř kartuší. Zvolal jsem proto: "Nejedná se nakonec o abecedu Morsiovu?" [xii] Brzy jsme seznali, že to skutečně tak je: Přepisem do latinky vyšel první text řešení, který zněl:

HIC ELIGITOR PARS ORIENTALIS

Tedy: "zde budiž zvolena strana východní".

Sextus poznamenal: "Bylo na začátku oznámeno, že v papyru má být nalezeno toto: Výchozí místo, směr a vzdálenost. Jelikož teď známe směr, musíme najít ještě výchozí místo a vzdálenost."

Na což reagoval Septimus radou, jejíhož uposlechnutí jsme později trpce litovali: "Text začíná slovem 'HIC', tedy 'zde'. Máme proto nejen směr, ale i místo. Zbývá pouze zjistit vzdálenost."

Mezitím si Octavia povšimla, že se v textu mluví o zprávách ukrytých v různých pytlích a nádobách a podívala se do vnitřku sáčku, ve kterém byl původně zabalen papyrus. "Hle, zde je uvedeno: 'PARS CCV GRADVS', dvě stě pět stupňů. Máme další směr."

"Mám dojem, že umístění zprávy uvnitř pytle je spíš typické pro techniku steganographie, než pro šifru záměnnou," odvětil jsem.

"Takže je to k ničemu?"

"Pravděpodobně." Bývá frustrující zahodit čerstvý objev, ale pořád je to lepší, než se jím nechat svést na scestí.

"Leč to potvrzuje mou domněnku, že papyrus obsahuje vše: nejen substituci, ale steganographii, a zřejmě i ostatní methody utajení", řekl Quintus. "Koneckonců jsem to říkal již na začátku. Ostatně můžeme tedy luštit vše."

Tahle myšlenka se mi moc nelíbila. Jelikož se údaje o směru vyluštěné oběma doposud nalezenými způsoby (dá-li se tedy hledání skrytých steganogramů považovat za způsob luštění) lišily, bylo pravděpodobné, že steganographický způsob luštění povede na jiné místo, než substituční způsob. Quaestoři ovšem věděli, že jsme si vybrali substituci. Mohlo by se tak klidně stát, že na místě, kam ukazuje steganographické řešení, nám quaestor odmítne vydat další papyrus, neboť nám toto místo nepřísluší, a přijdeme tak o mnoho času. Chvíli jsme o této záležitosti diskutovali a nakonec se shodli na tom, že se pokusíme najít zbývající substituční řešení. S odstupem času se ukázalo, že ani toto rozhodnutí nebylo úplně nejlepší, jakkoli se k němu vedoucí úvaha zdála v tu chvíli odůvodněnou a moudrou.

Upjali jsme tedy pozornost ke kalendářním datům, jejichž výskyt jsem již zmínil výše, a která vypadala jako slibný zdroj informací. Quintus si brzy povšiml, že se jedná o data narození principů. Hned první byl dvacátý osmý duben, kdy se narodil Otho [xiii], pak následoval 31. srpen, kdy se narodil Caligula [xiv], pak následovalo datum narození Tiberiovo [xv] a tak dále. Z prvních písmen těchto jmen jsme snadno sestavili text řešení, který zněl

OCTINGENTI OCTOGINTA PAS

Poslední slovo bylo zjevně zkrácené 'passus', tedy tajenka říkala, že máme urazit osm set osmdesát kroků. Septimus s Quintem vytáhli goniometr a starý pergamen s mapou Brundisia a okamžitě se jali vyměřovat místo, které leží osm set osmdesát kroků od Cortu Episcoporum. Ukázalo se, že hledaný bod leží na ohbí Via Armoraciana nedaleko Suianova fora.

Tento výsledek nás zmátl. Věděli jsme totiž, a to zcela jistě, neboť nám to quaestoři výslovně řekli, že první papyrus ukazuje na místo s význačným objektem, u kterého máme vyhledat quaestora s dalším papyrem. Ale podle toho, co jsme věděli o topografii Brundisia, i podle pergamenu s mapou, se něco takového na získaném místě dalo stěží čekat. Via Armoraciana [xvi] totiž od přístavu na východ prochází prostými předměstími s nízkými domky proletariů a drobných obchodníků, sem tam oddělených olivovníkovým hájem; v takových místech se těžko dal očekávat jakýkoli význačný objekt hodný stanoviště Her temnoty, ať už si pod takovým objektem představíme sochu, obelisk či vítězný oblouk. Pochybnostem navzdory jsme se ale vydali kýženým směrem s přesvědčením, že možná nás ono místo překvapí nečekaným monumentem, a když ne, máme ještě dost času znovu uvážit všechny okolnosti. Od počátku Her v tu chvíli neuběhly ani dvě hodiny a většina družstev stále setrvávala na místě. Byli jsme proto plní optimismu a napjatě očekávali věci příští.

Poté, co Octavia skryla papyrus do záhybů svého roucha, vyšli jsme směrem k přístavu. Při odchodu jsem si povšimnul psa, na kterého jsem málem šlápl na lodi. Byl to velký pes, takový, jakého germánští barbaři používají k hlídání svých stád. Vidět takového psa je podle etruského náboženství považováno za zlé znamení, a vidět ho v krátké době dvakrát je nanejvýš varovné. Caveat canem germanicum!

IV.

Brundisium v posledních staletích vyrostlo ve velký přístav a přejít je pěšky z jednoho konce na druhý zabere dost času. Proto provozují měšťané brundisijští za úplatu dopravu povozy jezdícími v ustálených trasách. Tyto trasy jsou tak stálé, že na nich kola vozů vyjezdila koleje, a místní jim říkají salineae. Při cestě na další stanoviště jsme se měli v úmyslu nějakým takovým povozem svézt aspoň závěrečný úsek z přístavu a ušetřit tak pár minut. K tomu ovšem nedošlo. Octavii přemohla příroda a musela v přístavu vyhledat místní lavatrinae, a zatímco jsme čekali, zvyšovaly se naše pochybnosti o smysluplnosti zvoleného postupu.

Je zajímavé, jak málo stačí ke změně názoru, který se původně jevil být pevným. Tím, co nás zviklalo v přesvědčení vydat se na východ, bylo, že jsme v přístavu neviděli žádné další družstvo obskurantistů. Účastníci Her jsou zpravidla dobře rozpoznatelní svým chováním i zbrojí, a v přístavu nebyl v tuto chvíli ani jediný, který by mířil do míst, kam jsme mířili my. Nemuselo to nic znamenat, vždyť ostatní mohli jít jinudy nebo jindy. Ale v situaci, kdy jeho přesvědčení není založeno na pevných základech, stačí člověku opravdu málo, aby začal pochybovat.

"Tohle nedává smysl," řekl Sextus. "Tam, kam jdeme, nic není. Nikdo jiný tam nejde. Máme chybný cíl."

"Je možné to nějak ověřit?" zeptal se Septimus. "Co kdybychom zkusili najít i druhý steganogram, a pokud by steganogramy ukazovaly do stejného místa, měli bychom jistotu."

"Ale steganogramy, u všech bohů, přece neukazují do stejného místa, vždyť víme, že směr se ... " Zarazil jsem se. Tohle přece nevíme. Tedy víme, že dvě stě pět stupňů je jiný směr než směr východní, ale z toho přece neplyne, že cílové místo nemůže být stejné. Mohlo by být stejné, kdyby počáteční místa byla různá. U steganogramu ovšem počáteční místo nemáme, máme jenom směr. Nebo ne?

"Co přesně říkal ten steganogram?" zeptal jsem se.

"Tak ho vyndej, Decime, a podívej se," odvětil celkem logicky Quintus.

"Nemám ho. Archiv spravuje Octavia." Uvědomil jsem si, že si na ověření domněnky budeme muset chvíli počkat, ale pokračoval jsem. "Steganogram určitě neříká odkud. Není tam žádné 'HIC', jako na směrové složce substituční tajenky. Nedává smysl, že substituční tajenka obsahuje jak místo, tak i směr."

"Nehledej logiku v činech quaestorů," odvětil Quintus. "Třeba je výchozí bod ve steganogramu se vzdáleností. Nebo jsou tři steganogramy..."

"... a tři záměnné šifry a tři přemísťovací a tři kreslicí a tři znalostní. Tak to je."

"A to slovo 'HIC', zde?" namítnul Septimus.

"Výplň. Ta tajenka musela mít dvacet pět znaků. Jdeme špatně. Musíme najít poslední substituci, jen k tomu potřebujeme papyrus, který má Octavia, a ta tu není, a navíc ještě zmizel Sextus." Zmocnila se mě lehká frustrace. Původně optimistická nálada byla ta tam, nadějný čas se najednou nezdál tak nadějným, ztráceli jsme drahocenné minuty a znovu jsme měli nevysvětlitelnou smůlu. Proč, u všech bohů, musí být archiv na dámské lavatrině, když ho zrovna potřebujeme?

Zpoždění nakonec samozřejmě nebylo nijak veliké, ale měli jsme pocit, jako bychom se ocitli znovu na začátku, a tento pocit nám na náladě nepřidal. Navíc jsme nebyli schopni rychle najít zbývající substituční tajenku. Zato jsme našli druhý steganogram, skrývající se v chybách pravopisu. Ovšem nedával moc smyslu:

MEDIVMTLLVAEONIS

Slovo medium, střed nebo středisko, bylo jasné. Ale co ten zbytek? Zeptal jsem se: "Není 'aeonis' genitiv od 'Aeon'? Ten spolek spravující akvadukty. Mají tady nějaké středisko?"

"Mapa o ničem neví," řekla Octavia, zatímco Septimus ve svitcích marně hledal význam řetězce TLLV. Uběhlo přinejmenším dvacet minut, kdy jsme se opakovaným ověřováním čtení steganogramu ujišťovali o tom, že quaestoři učinili neodpustitelnou chybu, než Sextus řekl:

"A nemůže to poslední slovo být 'Lusonis'?" 'Luso' bylo jméno velké zahrady na severu města. Na jejím okraji bylo v mapě zakresleno Medium temporis liberi, tedy středisko volného času. Dohromady MEDIVM T.L. LVSONIS. Objevila se otázka přímo filosofická: k čemu slouží takové středisko volného času? Není snad každý čas volný? Dá se vůbec čas zotročit? A nezasloužil by spíš zotročení quaestor, který v posvátné šifře zamění AE za S?

Měli jsme i druhý steganogram, což byl sice pokrok, ale ve svém důsledku k ničemu. Potřebovali jsme třetí kus, třetí tajenku stejného typu. Dvě tajenky dvou různých typů byly k ničemu. Nebo snad ne? Zamyslel jsem se nad možností, zda by člověk znalý Eukleidových Základů nemohl užít geometrie, aby zjistil, co zjistit chce. Kdybychom znali dvě výchozí místa a dva směry, mohli jsme zkonstruovat přímky, a za předpokladu, že steganographická i substituční větev směřují do stejného bodu, tento bod najít v jejich průsečíku. Jenže my jsme znali výchozí místo pouze u steganographické větve, a znalost směru a vzdálenosti u větve substituční nám dodatečnou hledanou informaci nedodala. Ani tudy cesta nevedla.

V.

Po době, jejíž trvání se zpětně těžko odhaduje, ale o níž bez pochyby lze říct, že byla delší, než jsme si mohli dovolit, jsme nalezli výchozí bod substituční větve. Nebudu čtenáře nudit podrobným postupem, který se ukázal být nanejvýš prostým. Řešení znělo:

MAGNA AMPHORA AENEA ANTE VINETVM IN FORO PLINIO

Velká měděná amfora před vinicí na Pliniově foru. Bylo to velmi přesné určení místa, potíž ale byla, že nikdo z nás netušil, kde přesně se taková velká amfora na Pliniově foru nachází. Z logiky věci jsme tak byli schopni vytýčit oblast o velikosti ne menší, než jaká je velikost Pliniova fora. Rychle jsme se dohodli, že se do oněch míst vydáme, a pouze pokud nebude nepřesné vymezení oblasti stačit, budeme pokračovat až k amfoře, zjistíme její přesnou polohu, a následně, konečně po dlouhých útrapách, získáme druhý papyrus.

Vytáhnuv gnómon [xvii] odměřil tedy Quintus přibližně udanou vzdálenost na pergamenu s plánem města. Tato oblast ležela západně od přístavu, v místech, kde se ráz krajiny rychle mění z kopců na severu do nížiny, jíž protéká řeka Vomitus. Na severovýchodní straně nížinu ukončuje pahorek s dominantou města - Skalním chrámem, postaveným v dórském slohu a zasvěceným Apollónovi. Podél pahorku se nahoru šplhá cesta, po níž můžete dojít až na staré Sillingriovo forum, k němuž přiléhá zahrada Dionysiova [xviii] s velkým egyptským obeliskem. Skalní chrám shlíží na rovinatou pláň protkanou spletí ulic a zahrad, z nichž největší je zvána Hortus Novus a táhne se podél široké silnice směrem k jihu. Bod, ke kterému jsme směřovali, podle všeho ležel někde v této rovině.

Po deseti minutách chůze jsme došli k místu, kde domy ustupují menšímu plácku s několika olivovníky a kamennou stavbou, která snad byla vchodem do katakomb. Na místě byla podezřelá skupinka nápadně oblečených mužů; když jsme se jich však zeptali, zda jsou quaestory, odpověděli záporně. Pokračovali jsme tedy dál, do spleti uliček, tam, kde by mělo být hledané místo. Ale po důkladném prozkoumání bylo brzy jasné, že v této oblasti není žádný objekt, u kterého by mohl čekat quaestor s papyrem. V tu chvíli přišla poprvé řeč na možnost, kterou si zatím nikdo nechtěl připustit: Debakl.

"Čas není nejlepší," řekl Quintus, "ale na druhém stanovišti se chléb neláme."

"Ale my na druhém stanovišti ještě nejsme", odvětil Sextus pesimisticky. "Mám obavu, že by se zde mohl chléb zlomit tak důkladně, že bychom také na to druhé stanoviště nemuseli vůbec dorazit."

"Vždyť ještě není zdaleka ani půlnoc."

Octavia vstoupila do rozhovoru s praktickou poznámkou. "Kam ale půjdeme dál? Nevypadá to, že by to místo bylo zde. Popravdě, vypadá to tu, jako kdyby tu vůbec nic zajímavého nebylo."

Což byla pravda. Měli jsme v zásadě dvě možnosti: Zamířit nahoru k Sillingriovu foru, nebo po rovině na západ k Pliniovu foru. Pamatoval jsem si, že asi na půl cesty k Plinovu foru byl kdysi význačný objekt: obří socha jakéhosi bizarního ptáka, snad kultovní místo starých Iapygů. Ale bylo to moc daleko od předpokládaného místa šifry, a tak jsem souhlasil s cestou nahoru. Koneckonců na Sillingriovo forum to bylo pouhých tři sta kroků.

Sillingriovo forum je malé prostranství obklopené honosnými paláci brundisijské nobility. Na rozdíl od jiných for mu ale chybí jedna zásadní věc: objekt. I když vlastně jeden objekt tam byl, jakási bronzová mříž s velkými bronzovými ptáky. Kult ptáka byl v Brundisiu stále velmi populární.

Jelikož jsme nenalezli nic ani na foru, vydali jsme se do Dionysiovy zahrady. Ač byla její poloha až příliš daleko od místa, které jsme očekávali, vypadalo to tam nejnadějněji. Kolem obelisku seděly rozprostřeny družiny soutěžících s loučemi zapálenými a očima soustřednýma na papyry, jež zjevně skrývaly nějaké tajemství. Vydali jsme se tedy k obelisku vyhledat quaestora. Počítali jsme s možností, že nám papyrus nevydá, protože možná jsme na jiném místě. Možná toto místo přísluší transpoziční větvi, nebo třeba steganographické. Možná nemáme vše, co k vydání papyru potřebujeme. Možná budeme muset ještě něco vykonat...

Quaestor však u obelisku nestál.

VI.

Panis fractus erat. Když na tento okamžik vzpomínám s odstupem času, jeví se mi stále více jako bod, ve kterém se opravdu zlomil chléb. Navzdory různým drobným komplikacím, zdržením a chybám, které nás potkaly do této chvíle - kdyby u obelisku stál quaestor, mohli jsme projít Ludi Obscuritatis se ctí. Protože zde ale nestál, vydali jsme se vstříc anabázi, na jejímž konci bylo pouze selhání, opovržení a zoufalství.

Prohledali jsme zbytek zahrady, samosebou neúspěšně, a vydali se hledat bronzovou amforu. K cestě na Pliniovo forum jsme použili vůz na jedné ze salineí a pohledem z vozu jsem se přesvědčil, že občané brundisijští již strhli starý ptačí idol, na který jsem o půlhodinu dříve myslel. Na forum jsme dorazili vcelku rychle - bylo to neuspořádané prostranství, chaotická křižovatka cest se stánky prodejců všeho možného, a na jedné straně stál dům, před nímž se skutečně tyčila obří bronzová či měděná nádoba.

"To není amfora, ale krátér!" Vykřikli jsme prakticky současně. Rozhořčení nad nevzdělaností quaestorů střídalo rozčarování nad vlastní neschopností postoupit dál.

Když jsme se po chvíli smířili s tím, že nádoba, na niž jsme hleděli, je skutečně ta, kterou hledáme, a že tedy nemá cenu hledat další amforu, uvědomili jsme si, že cesta sem, na Pliniovo forum, byla v zásadě zbytečná. Amfora, budeme-li jí tak říkat, totiž nestála na nijak překvapivém místě. Stála téměř přesně tam, kde jsme její polohu očekávali. Což by nám mohlo udělat radost, tak jako má člověk obvykle radost, ukáže-li se, že dobře hádal, ale v praxi to znamenalo, že rozluštěné tajenky skutečně ukazují na místa, která jsme již důkladně a neúspěšně prohledali. Jestliže před nalezením amfory existovala naděje, že nám její poloha ukáže nové místo, kde hledat, teď byla tato naděje ztracena.

Co teď? Máme snad zasednout k papyru a snažit se mu vzít další tajemství? Tato myšlenka všechny naplňovala zoufalstvím. Snad to byl Septimus, kdo navrhl poslední záchranu.

"Máme výchozí bod, směr a vzdálenost. Jedno z toho je zřejmě špatně. Výchozí bod je správně."

O správnosti výchozího bodu nebylo pochyb, už jen pro množství soutěžících rozesazených kolem bronzového krátéru. Septimus pokračoval:

"Pokud je špatně směr, máme vzdálenost, a ta vyznačuje kruh. Pokud je špatně vzdálenost, máme směr, a ten určuje polopřímku. Když obejdeme všechny význačné objekty na tomto kruhu a polopřímce, nemůžeme to minout."

Dodal jsem, že si nemyslím, že by směr byl špatně, ale že za vzdálenost ruku do ohně nedám. "Kdo si nakonec má pamatovat, kdy se narodil Nero, že."

S pomocí gnómonu jsme sestrojili polopřímku od amfory na východ. Procházela skrz Dionysiovu zahradu a Cors Episcoporum, dále prošla přístavem a potom kolem Suianova fora a nakonec mizela na východě někde v moři. V Dionysiově sadu jsme byli a v přístavu též. Znamenalo to, že se přece jenom máme vydat k Suianovu foru, to jest prakticky tam, kam jsme vyrazili na úplném začátku? Tušili jsme, že ne. Vždyť jsme ani nevěděli, zda na Suianově foru je nějaký objekt. Ale jelikož nás nenapadlo nic lepšího, nastoupili jsme na vůz a vyrazili tím směrem.

Vystoupili jsme v přístavní čtvrti, ten den již potřetí. Ale předtím, než jsme stihli vykročit východním směrem, zmocnil se nás znovu pocit marnosti.

"Kam vlastně jdeme?" ptal se Sextus. "Víme, u Neptuna, jestli tam vůbec něco je?"

Quintus, který během cesty vytrvale zápasil s gnómonem a pergamenem, mu dal za pravdu. "Zaměřili jsme to špatně. Když to uděláš přesně, ta přímka Suianovo forum míjí, prochází severněji. Nemá cenu tam chodit. Kus odtud je Vanciova [xix] stoa. Zajděme tam, ať se skryjeme před větrem, a vyrvěme papyru konečně jeho tajemství."

"Dobře," odvětil jsem, "ale vysvětli mi, jak může ten údaj být špatně. Koukám na to už dobrých deset minut a nic než osm set osmdesát kroků vyjít nemůže. Prostě nemůže."

"Četl jsi pojednání quaestorů, Decime? Čím dál tím víc nabývám dojmu, že to pojednání se skrývá víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Jsou tu příklady šifer z minulých let. Třeba tato, kde se význačná data použijí ke skrytí zprávy. Je v kategorii 'aenigmae cognitionis'."

"Chceš tím naznačit, že tajenka, kterou známe téměř od samého počátku, je správně, ale vůbec nám nepřísluší, protože ..."

"... protože je to znalostní šifra. Přesně tak."

VII.

Jsouce ukryti mezi sloupořadími stoy dali jsme se do opětovného zkoumání papyru. Teď, více než pět hodin po zahájení Her, jsme byli na samém začátku, bohatší ovšem o vědomí řady cest, které nikam nevedou. Měli jsme jednu tajenku znalostní větve, udávající vzdálenost. Dvě tajenky substituční větve, udávající směr a výchozí bod. Dvě tajenky steganografické větve, udávající taktéž směr a počáteční bod. Dohromady to bylo naprosto k ničemu. Ale věděli jsme, že není jiné cesty, než najít poslední substituci. A to se nakonec, i když to nebylo hned, podařilo. Její princip se opíral o dvacet pět oblastí, těch, kterých jsme se na začátku nemohli dopočítat. Dvacet čtyři z nich představovaly písmena a poslední, dvacátá pátá, odkazy na ostatní dávala dohromady text.

CMXLV ROMANE

"Devět set čtyřicet pět římsky. Co tím myslí, římsky?" divil jsem se.

"Asi římská čísla" řekla Octavia.

"Jaká jiná než římská čísla by to sakra, Jupiter odpusť, mohla být?"

"Třeba řecká? Nemají Řekové svůj zvláštní systém, kde Α je jedna a Β dva a Γ tři a tak?"

"No dobře. Devět set čtyřicet pět čeho? Kroků? Pardon, ale tohle naprosto nedává smysl."

"Proč?" naléhala Octavia. "Proč by to nemohlo být zrovna devět set čtyřicet pět kroků?"

"Protože je to jenom o šedesát pět kroků víc než osm set osmdesát, což byl údaj, ze kterého jsme vycházeli v době, kdy jsme nevěděli, že je špatný. A ten vedl k místu, kolem kterého jsme prozkoumali větší oblast, než je okolí pouhých šedesáti pěti kroků. My přece empiricky víme, že devět set čtyřicet pět kroků východně od bronzového krátéru nic není. Nic. A krom toho", dodal jsem, "jen blázen by udával vzdálenost s přesností na pět kroků."

Chvíli jsme dumali, zda 'CMXLV ROMANE' nelze číst jinak. Pak řekl Sextus: "Pojďme. Třeba se bohové slitují a stane se zázrak, třeba ne, ale pojďme na to zpropadené místo, hned!" A tak jsme se dali znovu do kroku. Již potřetí jsme věřili, že máme všechny substituční šifry vyřešené. Poprvé i podruhé se ukázalo, že jsme se mýlili. Jak to dopadne teď?

Neměřili jsme přesně na jednotky kroků. Šli jsme prohledat oblast. A byla to spíš intuice než rozumová úvaha, co nás jako na první místo v této oblasti vedlo k obelisku v Dionysiově sadu. A u obelisku stál quaestor, v ruce držel svazek papyrů a z dálky nás zdravil. "Ave! Quid est nomen collegii vostri?"

VIII.

Druhý papyrus nás nenechával na pochybách, že je tím správným, kam jsme chtěli dojít. Hned nahoře bylo uvedeno 'SECVNDA STATIO SVBSTITVTIONIS'. Dodnes se nikdo z nás nedozvěděl, jak je možné, že quaestor na místě nebyl, když jsme tam o tři hodiny dříve zabloudili poprvé. Možná odešel vykonat potřebu. Možná byl skryt někde ve stínu. Ale tak už to bývá, že když je si člověk jistý, kde má určitou věc hledat, tak i když ji hned nenajde, vytrvá v hledání, a zpravidla nakonec uspěje. Ale pokud si správností místa jist není, snadno hledání po prvotním neúspěchu zanechá, protože ho láká hledat i jinde. A tak jsme poprvé toto místo opustili, abychom se na něj zase vrátili; unavenější a moudřejší.

Papyrus samotný byl pokryt hvězdami, jaké obyvatelé Iudaeje malují na své chrámy. Na jeho levé straně byly dva sloupce, každý o dvaceti pěti hvězdách, zatímco střed a pravá strana byly pokryty množtvím takových hvězd uspořádaných do řádků jako text. Hvězdy měly vybarveny některé své cípy, každá jinak; ty vlevo černě, ty vpravo v různých barvách.

Moudrý člověk snadno pozná tu nejčistší ze záměnných šifer, kde písmena abecedy jsou představována značkami, z nichž nelze poznat, které písmeno představují, na základě žádné nápovědy ni žádného systému. V takové šifře musí se luštitel spoléhat na to, co řečtí filosofové nazývají analysou; musí zhodnotit počty a postavení jednotlivých značek a uvážit, jaká písmena by v mohla být v podobném rozpoložení. Postupně tak může ztotožnit písmeno za písmenem a jak se pak celý text postupně vynořuje z temnoty, ztotožnění každého dalšího písmene je snažší, až je nakonec možné zprávu číst, jako by ani nebyla napsána pomocí tajných znaků. Nejtěžší bývá začátek, kdy ještě žádná slova nejsou přečtena a je tak možné držet se jen těžce uchopitelných obecností, jako například toho, že v latině bývá často na konci slova S nebo A nebo M, a naopak nikdy třeba P či H, nebo toho, že písmena A a E jsou častá a často se vyskytují vedle sebe, zatímco Z a K jsou vzácná a nikdy nestojí vedle sebe, a tak podobně. Do takových úvah jsme se ale nemuseli pouštět, protože, jak poznamenal velmi rychle Quintus, "quaestoři se drželi konvencí a text zahájili ustáleným oslovením 'CARISSIMA COLLEGIA'. A zakončili podpisem 'VOSTRI QVAESTORES'." A dodal: "Myslím, že to bude primitivní."

Odpověděl jsem: "Pojďme tedy označit všechna písmena, která známe. Kupříkladu již máme A, které vypadá jako kočička s červenýma ouškama a půlkou ..."

"... prdele", doplnila mě trochu překvapivě Octavia.

"Chtěl jsem říct 'půlkou mašličky', ale budiž." Písmeno A bylo znázorněno jako iudaejská hvězda s červeně obarvenými horními cípy a levým spodním. Čtenář nechť si udělá sám představu o přiléhavosti užité metafory.

Bez ohledu na popisné parametry kočiček šla práce rychle od ruky a během pár minut jsme mohli číst celý text zprávy, jako kdyby ani nebyl šifrován. Lehká potíž byla, že nepopisoval žádné konkrétní místo, naopak, zněl jako delfská věštba. Již si nepamatuji její přesné znění, a text byl stejně příliš dlouhý, abych ho sem opisoval. Ale psalo se tam, že se jedná o skrytý návod. Že pokud již máme chodníky slávy, máme označit barvou segmenty hvězd, vždy tři z patnácti, co nebyly použité na písmena. A ještě, že si něčeho dalšího máme všimnout a že konečná tajenka má pět písmen.

Každopádně, vše to bylo k ničemu, protože jsme ani v nejmenším neměli žádné 'chodníky slávy'. Dokonce jsme ani netušili, co by takové chodníky mohly být. Bylo ale jasné, že to nějak lze zjistit, ať už dalším zkoumáním papyru, nebo hledáním v okolí.

"V Epidauru," začal Septimus, "je dlažba vedle amfiteátru složená z dlaždic, do kterých jsou vepsána jména dramatiků, kteří tam uváděli své hry. Sofoklés, Aischylos, Eurípidés a tak. Dlaždice mají tvar hvězd."

"Šesticípých, jako na tomto papyru?" zeptal se Sextus.

"Pěticípých."

"To nám asi nepomůže."

V tu chvíli mě napadla zkázonosná myšlenka. "Neexistuje něco podobného i v Brundisiu?" položil jsem napohled nevinnou otázku.

"To je blbost!" odpověděl zbytek skupiny unisono.

"Vím, že je to blbost. Pravděpodobně nic takového není. Ale byla by to zajímavá shoda náhod, kdyby něco takového existovalo."

"Pro jistotu se podívám do svých svitků," řekl Septimus, a vytáhl ze záhybu své tuniky opis Brundisijských pamětihodností od Diodóra Sicilského. Po chvíli převíjení dodal: "No, je tu nějaká zmínka. Pavimentum gloriae. Prý poblíž městského amfiteátru."

"Jsou tam pěticípé hvězdy?"

"Nevím, Diodóros to blíže nepopisuje."

"Mně se to nezdá," vložil se do toho Quintus. (Pravda ovšem je, že Quintus podobné věci říká často.) "To nemůže mít souvislost. Kdyby quaestoři chtěli, abychom tam šli, tak by to napsali rovnou. Kde to vlastně je?"

"Na severu, na Populijské [xx] cestě."

"Podívej, Quinte," zapojil jsem se znovu do debaty, "já si také myslím, že je to nesmysl. Ale nic jiného nemáme. Když tam půjdeme, třeba tam něco najdeme. A pokud tam nic použitelného nebude, můžeme pokračovat v luštění. A můžeme přemýšlet i cestou."

Shodli jsme se nakonec se skřípěním zubů, že to není daleko, a tak půjdeme. V takových chvílích se vždy následující místo zdá blíž, než ve skutečnosti je. Naděje vyřešit problém rychlým přesunem zakaluje mysl a nakonec vede jen k dalším ztrátám času, protože během pochodu, navzdory všemu odhodlání, moc přemýšlet nejde. Ale tentokráte mě přece jenom něco napadlo, a i když onen nápad nezastavil hloupý přesun na nesmyslné místo, aspoň byl použitelný později. Když jsme totiž míjeli falický symbol na Foru Libertatis, povšimnul jsem si, že vybarvená ouška kočiček - tedy cípy hvězd - v levém sloupci o čtyřiadvaceti znacích odpovídají přesně rozložení teček ve znacích Braliových [xxi], pokud je zapíšeme v pořadí dle abecedy. Toto zjištění mohlo být průlomové, ale nic rozumného jsme z něho nevyvodili a brzy jsme pokračovali v postupu směrem k amfiteátru.

Objev Braliova písma v šifře mohl snadno vést k nalezení dalšího stanoviště, kdybychom jen o chvíli déle pokračovali v luštění a správně spojili objevené s tím, jak jsme znaky identifikovali předtím při zkoumání tajného písma. Proto je na místě se zeptat, proč jsme tohoto objevu nevyužili. Domnívám se, že příčina byla dvojí. Za prvé, jsouce na postupu k amfiteátru jsme neměli dost odhodlání se zastavit, zvlášť když na Foru Libertatis nebylo vhodné místo k rozložení tábora. Po příchodu k amfiteátru pak upadla myšlenka Braliova písma v zapomnění. A za druhé, domnívali jsme se, že papyrus obsahuje jen jednu tajenku, k níž máme návod, který ale nemůžeme aplikovat bez znalosti významu chodníků slávy. A chodníky slávy neměly s Braliovým písmem očividně (za toto slovo v tomto kontextu se nevidomým omlouvám) nic společného, stejně jako s ním nemělo nic společného označování segmentů hvězd barvami či pětipísmenná tajenka. Usoudili jsme tedy, že levé sloupce jsou nějakou nápovědou pro budoucí papyry, a ponechali tuto nadějnou větev hlouběji neprozkoumanou.

IX.

Trvalo notnou chvíli objevit dlaždice se jmény slavných postav dramatu, a čtenář jistě již z výše uvedeného pochopil, že to k ničemu užitečnému nevedlo. Uchýlili jsme se mezi sloupoví amfiteátru, právě když poslední hloučky měšťanů ve slavnostních tógách opouštěly končící představení. Citelně se ochladilo. Stylus [xxii] mi už vypadával ze zkřehlých prstů a přístřeší nás mělo aspoň trochu ochránit před větrem, který od moře přinášel syrovou vlhkost. Strávili jsme na tomto místě snad hodinu, pokoušejíce se najít cokoli, co by pomohlo najít řešení. To se ale neobjevovalo, a nepříjemný chlad pronikal až do morku kostí. Padly proto dva návrhy. Sextus mínil, že bychom se měli ještě jednou podívat k bronzovému krátéru. Septimus naopak, že bychom se měli přesunout do taverny na Foru Libertatis, kde budeme přece jenom o něco lépe chráněni před rozmary počasí. Šli jsme do taverny, která byla blíž.

Taverna na ústředním foru ve městě je v nočních hodinách světem, který žije sám sebou. Opilci zde čekají v nekonečných frontách u pultů, kde dostanou za své dva asy [xxiii] mizernou porci pšeničné kaše a lžíci olivového oleje. Ve frontách se čeká mlčky, jako kdyby víno již vysálo z lidí zájem o okolní svět. Jen občas se objeví zoufalec odhodlaný nahlas sdělit všem své myšlenky, jako ten, který hodinu po půlnoci vběhl dovnitř s výkřikem:

"Homicidium!" [xxiv]

Netřeba dodávat, že se nikdo ani neotočil.

V takovém prostředí se hádanky neřeší snadno, ale pořád je to lepší, než tuhnout na větru.

"Nechtěl jsem to říkat," začal jsem poněkud alibisticky poté, co jsem si konečně přinesl svůj pokrm ke stolku, "ale je možné, že nemáme všechno. Je možné, že musíme získat nejen šifru nahrazovací aneb substituční, ale i šifru přemísťovací aneb transpoziční, a možná i nedej bože šifru kreslenou."

"Jinak řečeno, teď, po půlnoci, začneme znovu luštit první papyrus, tak to myslíš?" Sextova otázka byla jen řečnická. "Jak depresivní. Šel bych ke krátéru."

"Nedá se nic dělat. Z druhého papyru již nic nedostaneme. Vraťme se tedy k prvnímu. Je to lepší než jít ke krátéru, u kterého jsme byli, a nemáme žádný důvod tam jít znovu."

"Tak dobře. Co budeme hledat? Máme už dva steganogramy, nebude nejsnažší najít třetí?"

"Myslím, že nikoliv. Steganogramy jsme již hledali a máme jen to, co máme. Naopak jsme se ještě nepokusili o transpozici. Zkusil bych to, třeba to bude snadné."

"Jupiter nás ochraňuj!" dodala Octavia.

"Pojďme to zkusit," reagoval na to Quintus. "Ten strach z transpozic je zcela zbytečný. Filosofové pro takový strach dokonce mají pojmenování: antimetathetophobia. Považují jej za znak slabosti."

Neuplynulo snad ani půl hodiny, a měli jsme všechna transpoziční řešení. Srdce bolelo při pomyšlení, kde bychom už mohli být, kdybychom transpozici luštili již na za čátku hry. Šifry samotné nemá cenu popisovat, jak byly přímočaré a v zásadě nezajímavé. Řešení říkalo, že máme jít devět set kroků na sever od Mutantijské [xxv] brány. V tom bodě ležely zahrady nazvané po březnových idách. V zahradě byla fontána a tak o umístění cíle nebylo moc pochyb.

Již jsme nikam nespěchali. Vše bylo ztraceno. Naděje projít Hrami úspěšně, čest i dobré rozpoložení. Proto nikdo ani moc neprotestoval, když Sextus chtěl nejdříve jít k samotné Mutantijské bráně, poněvadž byl stále přesvědčen, že něco musí být přímo na místech výslovně zmíněných v tajenkách prvního papyru. Brána nebyla daleko, a když jsme u ní nic nenašli, opustil Sextus i svou touhu po opětovném ohledání bronzového krátéru.

X.

Papyrus označený slovy 'SECVNDA STATIO TRANSPOSITIONIS' skrýval pozoruhodnou hádanku. Byly na něm čtyři čtverce, každý sestávající z šestnácti malých čtverců uspořádaných do čtverce čtyři krát čtyři čtverce. Šlo o samotné vtělení číslovky čtyři do tvaru čtverce. V malých čtvercích byla písmena třech různých velikostí. Šestnáct čtverců obsahovalo po jednom velkém písmeni, zatímco čtyřicet osm zbývajících mělo každý v sobě písmena dvě, jedno střední a jedno malé. Co však bylo nejpozoruhodnější, velká písmena bylo lze okažitě číst:

AD FORVM VERGILIVM

Pomalu jsme začínali chápat, oč tu jde.

Septimus řekl: "Můžeme tam jít. Vergiliovo forum je kousek odtud. Je ale zjevné, že tohle není vše, co papyrus skrývá."

Souhlasil jsem. "Je nad slunce jasné, že je pět stanovišť druhé úrovně. O tom již nemůžeme pochybovat. A je pravděpodobné, že každé z nich obsahuje dvě tajenky, ne jednu. První ukazuje na některé jiné ze stanovišť druhé úrovně, aby člověk přišedší sem nemusel se již vracet k prvnímu papyru pro nalezení dalších. To je zřejmě ta část, která nás zde nabádá k postupu na Vergiliovo forum, a pokud tam půjdeme, hádám, že tam nalezneme druhé stanoviště větve znalostní či kreslené či steganographické."

"A druhá část?"

"Druhá část bude zřejmě neúplná. Dá nám nějaký návod, kam postoupit, ale budeme muset obejít všech pět stanovišť druhé úrovně, abychom z toho něco vyvodili."

"To by byl systém, který býval vždy zaveden na Ludi Buxidis [xxvi] v Římě," vstoupil do diskuse Sextus. "Říkalo se tomu rotella. Slyšel jsem Ciquariga, když se zapřísahal, že něco takového v Brundisiu nikdy nebude." (Ciquarex byl censorem spolku Instructores Brundisii, za jehož člena musí být přijat každý, kdo se chce stát quaestorem Her.) "Podstatou Ludi Obscuritatis byla vždy linearita."

"Vae Ciquarigi, vae totis quaestoribus! Nelze se spoléhat na to, co kdokoli z quaestorů říká. Šalba a klam jsou jim vlastní. Ti jsou schopni tvrdit, že Země obíhá kolem Slunce, když se jim to bude hodit." Na chvíli jsem se odmlčel, než mě opustilo největší rozhořčení. "Není jiná možnost, než že se jedná o rotellu. Ale něž půjdeme na Vergiliovo forum, zkusil bych ještě něco udělat s těmi čtverci. Je tu vhodné prostředí, nikdo nás tady v zahradách nebude rušit."

"A co substituční část? Kde je tam ta prví část tajenky?"

"Zřejmě je nějak skryta v Braliově písmu. Ale raději bych se k tomu nevracel. Je totiž možné, že ukazuje právě sem, a pak by její luštění bylo ryzí ztrátou času."

Zasedli jsme tedy k papyru a zkusili aplikovat to, co se zdálo být zřejmé. Již přečtená velká písmena byla totiž rozmístěna ve svých čtvercích čtyři krát čtyři tak, že v každém tvořila cratis, to jest mříž. Je to technika, kdy ve čtvercové síti označíte určitá pole a pak s tím otáčíte, při každém otočení padnou označená pole na jiná místa, a postupně tato místa čtete. Zde po prvním čtení uvnitř prvního čtverce bylo lze přečíst "vlevo dole", u druhého pak "vpravo nahoře" a tak dále, což byly instrukce, jak čtverce uspořádat do největšího čtverce o rozměrech osm na osm malých čtverců. Zde se pak technika mříže použila ještě jednou. Získali jsme tak druhou část tajenky.

TVM ELIGITE SOLVTIONEM DESVPER SEX LAEVEQVE DE ASTRO EPC

tedy asi 'pak zvolte řešení nahoře a šest vlevo od hvězdy'. Bylo možné jen spekulovat, že koncové EPC znamená 'erythrus, prasinus, cyaneus', či lépe v originále 'ερυθρος, πρασινος, κυανεος', tedy narážku na Aristotelovu teorii o tom, že každá barva je složena ze tří základních: červené, zelené a modré. Tato teorie je téměř jistě pravdivá, neboť ji Aristotelés vyvinul bezprostředně poté, co zjistil, že mouchy vznikají samoplozením z bahna. Leč ani znalost takto pokročilé filosofie nám nepomohla nahlédnout významu rozluštěné tajenky. Nevadilo to ale příliš, protože jsme měli kam jít. Odešli jsme směrem na Vergiliovo forum.

Cestou na forum jsem se dal do řeči s Quintem a Septimem o druhém transpozičním papyru. Začal to Quintus, když se zeptal: "Co jsme vlastně zkoušeli s tím Braliovým písmem?"

Septimus vytáhl zmíněný arch, v tu dobu již notně pomačkaný a zvlhlý, a ukázal nám ho. "Nic až zas tak zvláštního to nebylo. Zapsali jsme písmena zprava ke sloupci vlevo podle tvaru ..."

"Jako podle oušek u kočiček?" požádal jsem o upřesnění.

"No asi tak. Hned první je A, které v Braliově podobě vypadá jako hvězda s levým horním cípem černým a ostatními bílými ..."

"Takže kočička s levým ouškem ..."

"... no a tak jsme k němu připsali ty znaky z pravé části, které vypadají stejně," nenechal se přerušit Septimus.

"Což, jak vidím, je kočička s červeným levým ouškem, což bylo B, a kočička s modrým levým ouškem, což bylo N."

"A také vidíš, že to nikam nevedlo," řekl Quintus. "Tohle už jsme dělali před třemi hodinami, hned jak jsme zjistili, že jsou to brejle."

"No a proč to neuděláme obráceně?"

"Jako jak obráceně?"

"No - místo abychom písmena zprava přiřazovali podle tvaru, pojďme je přiřadit podle jejich hodnoty. Takže nahoru napišme A, což je, jak již víme, kočička s dvěma oušky a půlkou prdele, pod něj B, a tak dále."

"A číst budeme co? ABCD... Proplutona!"

Přečetli jsme seřazené obrázky tak, jako by to byly Braliovy znaky, a získali tak polohu dalšího stanoviště. Leželo v zahradě mezi Ovidiovým amfiteátrem a palácem senátu, u sochy centuriona Rubia.

XI.

Na Vergiliově foru nás dohnali Sextus s Octavií, kteří se během přesunu opozdili a teď spolu hovořili o astronomii. Z jejich podnětného rozhovoru jsem bohužel zaslechl jen to, že Claudius Ptolemaeus je nesnesitelný hlupák. Nebyl ale prostor se vyptávat na podrobnosti, protože nás v tu chvíli čekala secunda statio steganographiae.

Jestli existuje něco jako kanonicky otravný princip šifrování, tak je to steganographie. Typická steganographie, to je nekonečně dlouhý text (skoro tak dlouhý, jako tenhle příběh), ve kterém není skoro žádná informace, a tuhle žádnou informaci tam musíte najít. Quaestoři k tomu obvykle ten text proloží různými rádoby vtipnými narážkami, kterým se pak spolu v pohodlí veřejných lázní či při hostinách v atriích svých domů smějí, ale které ubohému luštiteli uprostřed noci připadají asi tak duchaplné, jako germánská poezie. Což mi připomnělo báseň, již s oblibou recitoval Septimus v podobně beznadějných situacích, a která je asi jedinou germánskou básní, již jsem kdy poznal. Její autor, jenž padl do římského zajetí při trestné výpravě Germanicově [xxvii], se později stal otrokem v domech patriciů a věnoval se literární tvorbě. Publikoval pod latinským jménem Stellamane. Báseň začíná nějak takhle:

Knewan allainaz þurhw weraldin gaiþi
Ainalikaz knewan, nowiht maizo
Hiz baumaz ne isti, auk teldan ne isti
Ainalikaz knewan, nowiht maizo

Nezní to moc vznešeně.

Čtenář vidí, že jsem se nechal unést od tématu steganographické šifry docela daleko, a je to tak proto, že se mi o něčem tak zásadně protivném nechce psát. Stačí, když uvedu, že další stanoviště jsme odhalili celkem rychle, a že leželo na nedalekém Obilním trhu, kde se přes den obchoduje s plody práce apulijských rolníků, ale v noci je tam úplně pusto. Vykročili jsme tam, nechávaje si vzdálenější Ovidiův amfiteátr v záloze. Na Obilním trhu byla podivná šifra z kategorie znalostních, jejíž luštění jsme ponechali na čas pozdější. Dříve jsme se totiž chtěli zmocnit i posledního, to jest pátého, papyru ze série druhých stanovišť, a projít tak celou rotellu. To je něco, co se nám v Římě zpravidla daří ještě před setměním. Zde se to podařilo těsně před svítáním.

Dva nové papyry, které jsme měli v rukou, ztělesňovaly kreslicí a znalostní šifru, ale k oběma byly potřeba znalosti klasické literatury. Pokusím se nejdříve popsat šifru kreslicí, už proto, že jejím nalezením jsme rozřešili starou záhadu chodníků slávy. Tyto chodníky byly totiž nakresleny přímo na tomto papyru. Lépe řečeno, byly tam pěticípé hvězdy, tak zvaná πενταγραμματα, které prý vypadaly stejně jako hvězy se jmény dramatiků v Epidauru. Osobně to posoudit nemohu, protože ač jsem v Epidauru kdysi, když jsem si potřeboval doléčit staré zranění, krátce pobýval, na hvězdy si nevzpomínám. Vprostřed každého pentagrammatu bylo vepsáno jméno jednoho dramatika, a na liniích tvořících ramena hvězdy byly názvy jeho děl, některé správně a jiné zkomoleně. Kupříkladu u Homéra bylo na jedné větvi napsáno Ilias a na jiné Ischias. Linie, na kterých bylo nezkomolené jméno literárního díla, se s trochou fantazie se složily na písmena, v nichž bylo možno číst. Bohužel, jakož i několikrát dříve tajenka nedávala smysl, neb říkala, že máme 'číst řešení šestá písmena'. Jaké řešení, to bylo ve hvězdách. Tedy vlastně, v těch nakreslených na papyru to nebylo.

Protože jsme ale poznali chodníky slávy, použili jsme na ně návod, který jsme celou dobu nosili s sebou na papyru s druhou šifrou transpoziční. Návod říkal, že máme vzít první písmena nepoužitých segmentů, což byly zjevně ty se zkomolenými názvy. Dohromady jsme z toho dali pět různých písmen, leč vyšel další nesmyslný text:

PRIMA

Bylo nám v této fázi dávno jasné, že řešení šifer nedávají smysl, a proto jsme pokorně přikročili k poslední šifře znalostní. Předtím jsme si ovšem odhlasovali přesun do přístavu, kde jsme se hodlali skrýt před vlezlým chladem, a přitom jsme spáchali poslední z celého řetězce závažných chyb. Bylo nám totiž oznámeno, že po čtyřech hodinách, po které se nám nebude dařit projít skrze jakékoli stanoviště, můžeme vyhledat nejbližšího quaestora a požádat jej o prozrazení polohy stanoviště dalšího. On je pak povinen tak bez zbytečných odkladů učinit. V zoufalém rozpoložení mysli, trápíce se nad znalostní šifrou, jsme tento čas promeškali o více než hodinu.

XII.

Znalostní šifru, kterou jsme se ze všech úloh druhé úrovně jali zkoumat jako poslední, nebudu do podrobností popisovat. Stačí, když poznamenám, že vyžadovala jisté znalosti mýtu o Argonautech a Odyssey, v čemž jsme se mohli spolehnout na Sexta a Septima, kterým se v těchto věcech dostalo vybraného vzdělání. Papyrus nám tak po určitém čase vydal dvě tajenky. První nás odkazovala do Dionýsiovy zahrady, kam jsme pochopitelně již nešli, když už jsme tamní papyrus měli drahnou dobu u sebe. Druhá říkala něco o překládání papyrů s ohybem zespoda, což jsme nezvládli smysluplně interpretovat. Ale to nebylo potřebné, protože si Septimus konečně vzpomněl na pravidlo o čtyřech hodinách a vyhledal quaestora, který byl naštěstí nedaleko. Dozvěděli jsme se, že se máme odebrat na Forum Rei Publicae. Po čtrnácti hodinách hry jsme tak přešli přes druhou úroveň, aniž bychom věděli, jaké je předepsané řešení. Svým způsobem to byl nejstrašnější neúspěch, kterého se nám kdy podařilo dosáhnout.

"Zajímalo by mě," komentoval Quintus situaci, "jak je možné, že z toho je takový propadák."

"Fortuna. Bohové nám dnes nebyli nakloněni." Obrátil jsem se na Sexta: "Nezapomněl jsi doufám před odplutím obětovat na oltáři Neptunově?"

"Myslím, že žádné družstvo letos nepřekoná všechny nástrahy," pokusil se to Sextus zamluvit. "Hádanky byly nadmíru obtížné."

Quintus odvětil: "Nemyslím, že šlo o obtížnost hádanek jako takových. Vždyť téměř nikdy jsme nezůstali na jednom místě o moc déle než hodinu."

"Ne," řekl jsem, "nejde o samotné hádanky, o principy šifer. Jde o to, jak se z nich složí celek. O to, že jsme určité věci nečekali, a určitá rozhodnutí, která závisela na náhodě a nebyla přístupná rozumovému zkoumání, jsme vždy učinili tím nejhorším způsobem."

"Mluvíš, Decime, jako politik. Ale žádná slova nemohou zamaskovat skutečnou příčinu. Nelze na nepřízeň bohů svádět vlastní neschopnost."

"Pohlížíš-li na to tak, Quinte, nezbývá mi než postupně vyjmenovat všechny okamžiky, kdy nám štěstěna nebyla nakloněna, a vyzývám tě, abys poté jmenoval ty, kde nám naopak nakloněna byla, dokážeš-li si vzpomenout aspoň na jediný." Odmlčel jsem se. "Vezměmě hned tu první věc: výběr počáteční metody. Zvolili jsme šifru nahrazovací, což byla ta nejtěžší varianta. Především pro zrádnost druhého stanoviště s jeho odkazem na chodníky slávy. Porovnej to se stanovištěm větve přemísťovací, kde poloha dalšího stanoviště druhé úrovně byla čitelná bez jakéhokoli luštění. Kdybychom dorazili jako první tam, poznali bychom okamžitě, že stanoviště druhé úrovně na sebe odkazují a tvoří tak rotellu. A i u ostatních stanovišť druhé úrovně vyšel odkaz na další stanoviště celkem přímočaře. Jen ta zpropadená secunda statio substitutionis mátla odkazem na chodníky slávy."

"Ale my jsme mohli jít kamkoli. Nikdo nás nenutil následovat substituční větev, mohli jsme v principu luštit i tu transpoziční, není-liž pravda?" poznamenala Octavia.

"Ano, je to pravda. Ale uvažme, co by to znamenalo. Znamenalo by to, že bychom se zprotivili tomu, co jsme quaestorům před začátkem řekli. A nemohli jsme vědět, zda tato věc pro naši družinu nebude později závazná. Obava, že na transpoziční větvi nám quaestor nevydá papyrus, byla opodstatněná. Myslím, že s vědomostmi, které jsme na začátku měli, bylo rozhodnutí držet se substituční větve rozumné. Po bitvě je každý centurionem."

"Ale nakonec jsme tu větev opustili, ne?" nedala se Octavia. "Mohli jsme tak učinit mnohem dříve."

To jistě byla pravda. Ovšem odpověď na otázku, kdy jsme tak měli učinit, i tak zůstává složitá. Pokračoval jsem proto ve vyjmenovávání smolných momentů:

"Druhým zásahem fortuny bylo rozhodnutí interpretovat počáteční 'HIC', tedy 'zde', jako výchozí bod pro určení polohy stanoviště. Nestálo nás to mnoho času, ale opusili jsme díky tomu předčasně pohodlné postavení na Cortu Episcoporum a řešení jsme museli poté dohledat v ruchu přístavu. Třetím zásahem pak byla záměna znalostní tajenky za substituční tajenku."

"V tom nesouhlasím," ozval se Quintus. "To nebyla fortuna, ale naše lenost, co způsobilo tuto nepříjemnost. Povězte, studovali jste důkladně pojednání quaestorů, které před Hrami vydali? Včetně příkladů šifer patřících k jednotlivým principům? Odpovím si sám: nestudovali. Nanejvýš jste to letmo přečetli. A přitom kdybychom se důkladně seznámili s tímto pojednáním, muselo by nám být od prvního momentu jasné, že odkazy na kalendářní data jsou považovány za princip znalostní, ne nahrazovací."

"Ač souhlasím s touto kritikou," odpověděl jsem, "nezbývá mi než dodat, že byli-li by nám bohové nakloněni, nechali by nás dříve objevit příslušnou substituční tajenku, a na kalendářní data by se vůbec nedostalo." A pokračoval jsem ve výčtu příkoří, jež nám osud nachystal. "Čtvrtým zásahem osudu je to, že zrovna v okamžiku, kdy jsme dorazili k obelisku, tam nebyl quaestor. To nás stálo spoustu času i sil věnovaných výletu k Pliniovu foru, pak do přístavu a potom nazpět."

"Nezapomeň, že v ten okamžik jsme stále hledali podle špatného návodu."

"Jen o šedesát pět kroků vedle!"

"Ano, ale z hlediska mravního jsme si nezasloužili quaestora najít, a tak ho bohové skryli našim zrakům, ačkoli tam zcela jistě musel být."

"Fortuna non ex moralitate dependet. Kdybychom měli přízeň bohů, zjevili by nám quaestora bez ohledu na mravy. Bohové někdy nespravedlnost trestají, ale vsadím se, že nedoložíš z celé mytologie jediný případ, kdy by zabránili jejímu vzniku. A nech mě přejít k pátému zásahu osudu, kdy jsme se rozhodli jít k městskému amfiteátru. Kdyby Diodóros Sicilský opomenul tuto pochybnou pamětihodnost zmínit ve svém díle, nebo kdyby Septimus onu zmínku ve svém jinak velmi užitečném svitku nedokázal nalézt, nebo kdyby mě nenapadlo vůbec se na tuto věc zeptat, jistě bychom brzy odhalili v Braliově písmu polohu dalšího stanoviště."

"I kdyby to tak bylo, tak ještě předtím zasáhl osud v náš prospěch, neb nás vedl přímo k obelisku, ač z našich měření v tu chvíli tato poloha přesně nevyplývala."

"Hodně chabá pomoc, ale budiž. Pět ku jedné v náš neprospěch. A to nepočítám malá náhodná zdržení, ke kterým ovšem vždy dojít musí."

"Leč nemělo by se zapomenout ani na naše viny. Opožděná žádost o prozrazení stanoviště nás stála více než hodinu času. O trestuhodné neznalosti klasifikace metod šifrovacích plynoucí z chabého seznámení se se stěžejním dílem quaestorů jsem již hovořil. Situace, kdy ten, kdo se vzdálí k vykonání potřeb, má u sebe archiv papyrů, je další chyba. Snad ne moc závažná co do důsledků, ale o to víc začátečnická co do povahy. Ale hlavně, několikráte jsme se odhodlali k odchodu na místo, s jehož polohou či správností jsme si nebyli jisti. Což takto může postupovat družina aspirující na úspěch?"

S podobnými úvahami jsme pokračovali ještě chvíli, když jsme ve voze jedoucím po jedné ze salineí směřovali na severovýchod, než nás únava ukolébala k netečné pasivitě.

XIII.

Když vůz přejel circulatorium, starou hranici města, změnil se prudce charakter zástavby. Místo honosných paláců a měšťanských domů nás obklopily nuzné domky chudiny, tvořící neutěšenou scenérii východních předměstí, kde žijí potomci starých ilyrských přistěhovalců. Mířili jsme do čtvrti zvané Anseriae. Tato část města leží přímo na jeho okraji, kde již začíná oblast venkovských vil a olivovníkových hájů. Úspěšnější družstva tudy pokračovala dále ven z města, aby změřila svůj důvtip s úlohami skrývajícími se v zalesněných kopcích. Tato zkušenost nám měla uniknout: již svítalo a do poledne, kdy Hry končily, zbývalo pouhých pět hodin. Nebylo v lidských silách dohnat ztrátu, kterou síly božské založily.

Na Republikánském foru soutěžící čekala úloha jednoduchá, leč vcelku elegantní. Byla založena na slovních hříčkách, ale nebudu ji popisovat podrobně; čtenář mající o to zájem si ji může dohledat v archivních sbírkách Her, které jsou shromážděny v knihovně alexandrijské, jen je třeba dbát jisté opatrnosti, poněvadž tato knihovna prý není příliš dobře zabezpečena proti požáru. Rychlé rozluštění hádanky nám vlilo aspoň trochu dobré nálady do žil, i když bylo zcela jasné, že stanovištěm snadno prošli i ostatní, a i kdyby ne, na celkovém neúspěchu to může změnit jen málo.

Další stanoviště, mající status úrovně čtvrté, neleželo daleko, ale už se nacházelo mimo souvislou zástavbu brundisijských předměstí. Z počátku jsme měli pochybnosti o jeho poloze. Tajenka třetí úrovně totiž zněla

QVAERE INSVLAM NOMINATAM

tedy 'hledej pojmenovaný ostrov', což znělo jako nějaký neúplný jinotaj. Jako jediné vhodné místo vytipoval Septimus (opět s užitím svých svitků) ostrov nazvaný Cacovia, což byl kus pevniny z obou stran obklopený řekou Auroridou. Nezdálo se totiž, že by v blízkosti, či dokonce v celém Brundisiu, byl vůbec nějaký jiný ostrov, ať už pojmenovaný či nikoliv. Na druhé straně, papyrus s mapou města, který jsme celou dobu užívali, tomuto ostrovu nedával žádné jméno. Kromě tohoto faktu nás od dalšího postupu odrazovala i historická zkušenost stará několik let. Kdysi jsme totiž na stejném místě, na Foru Rei Publicae, řešili zapeklitý problém, z kterého vyvstávalo řešení 'VICTORIA'. Naše mapa tehdy ukazovala, že v blízkosti stojí usedlost Villa Victoria, a bylo to shodou okolností přímo na diskutovaném ostrově; když jsme tam tehdy došli, ukázalo se, že řešení je skrz na skrz falešné a další stanoviště bylo nakonec úplně jinde. Není tedy divu, že se nám znovu nechtělo absolvovat pochod z Fora Rei Publicae na Insulu Cacovii v situaci, kdy jsme si nebyli jisti úplností řešení. Nakonec jsme ale zábrany překonali a místo našli, a po příchodu jsme byli odměněni příjemným překvapením, že to skutečně je stanoviště, které jsme hledali.

V nejjižnějším cípu ostrova byla schována úloha nanejvýš zrádná. Byl to pásek pergamenu, asi pět palců dlouhý a palec a půl široký. Z obou stran byl obarven tak, že obarvené části tvořily pásy kolmé na osu pergamenu, některé byly široké, jiné byly v podstatě linkou vedenou kolmo napříč pergamenem. Pásy měly všechny barvy duhy: červenou, žlutou, zelenou, modrou a fialovou.

Po chvíli zkoumání zašátral Quintus v záhybech tuniky a říká: "Hleďte, co jsme na začátku obdrželi od quaestorů! Říkají tomu tabulater." [xxviii] Jednalo se o jiný pásek pergamenu, kde byla postupně vypsána písmena abecedy a k nim připsané podoby, jichž tato písmena nabývají v písmu Morsiově, Braliově a ještě i jiných způsobech skrytého zápisu. Úplně vpravo pak byly barvy duhy, což právě upoutalo Quintovu pozornost. Ten po chvíli pokračoval:

"Když se podíváte na šířky barevných pásků na tabulatru a porovnáte to s šířkami barevných pásků na šifře, zjistíte zajímavé shody. Zdá se kupříkladu, že široké pásy na šifře jsou co do šířky celým násobkem šířky pásků z tabulatru. Totéž platí o vzdálenosti těchto barevných linií. Náhoda? Nemyslím."

"Zajímavé," řekl Sextus. Quintus pokračoval v podrobném zkoumání pásků, ale nebyl schopen navrhnout jakoukoli hypotézu, jak pozorované shody přetavit do čehokoli, co by se dalo nazvat tajenkou.

Ačkoli jsem na začátku v Quinta vkládal jisté naději, rychle mě důvěra v jeho řešení opustila. Začal jsem totiž věřit jiné věci: barevné pásy a linie vykazovaly jisté symetrie. Zdálo se mi, že tyto symetrie odpovídají tomu, co se obvykle objevuje v šifrách kreslicích. Že šifra vykresluje tvary písmen. "Co třeba zkusit předpokládat, že pásek pergamenu je třeba ohýbat, až dá tvar písmene. Barevný pás naznačuje křivost, úzká linie zlom. Co barva, to písmeno. Překreslíme si to tady na destičku." Vytáhl jsem stylus a začal kreslit obrazec odpovídající modré barvě.

"Vypadá to jako řada prdelí," ohodnotila to Octavia. "Co takhle to slepit?" Octavia přikládala konce pásku k sobě, jako by tvořil tvar písmene O.

"Raději bych to ještě zachoval neslepené." Nebyl jsem přesvědčen, že metoda překreslování křivostí řekla své poslední slovo. Zkusil jsem reverzní inženýrství: napsal jsem slovo 'anus' na destičku a snažil se ho touto metodou přetavit do zašifrované podoby. Zadání to moc podobné nebylo.

Quintus mezitím nalezl dalších osmnáct shod mezi vzdálenostmi barevných předělů na zadání a tabulatru.

"Podívej, Quinte, třeba jsou tam ty shody jenom proto, že quaestoři konstruovali obé za použití stejného gnómonu. Nevěřím tomu. Co když je to úplně jinak? Co když se jedná o polární graf. Hleď, otočím pásek takhle do kruhu, a vepíši do něho písmeno. V těch směrech od středu, kde části písmene leží mimo kruh, je kruh obarven."

Quintus nebyl přesvědčen a netřeba dodávat, že má metoda nedávala o nic hmatatelnější výsledky, než ta jeho.

Vyndal jsem rhyton [xxix] plný zakysané smetany a pustil se do jídla, což činím vždy, kdy je situace zoufalá a další postup v nedohlednu. K tomu jsem vytáhl svitek pyramidových textů a zkusil přečíst náhodně vybranou pasáž v naději, že tím pozvednu upadající morálku.

"Není boha kromě Atona a Achnaton je prorok Atonův..."

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Octavia se dívala nepřítomným pohledem skrze mě. Sextus se opíral o fasces. Septimus seděl zhroucen na skládacím sedátku a Quintus ležel na zemi se zavřenýma očima, pevně třímaje tabulater v levé ruce a gnómon v pravé. Byl čas skončit.

XIV.

Zde vyprávění končí, surově a bez rozhřešení. Povídky zpravidla končí happyendem, pointou, poučením, nebo nakonec čímkoli, co přinese čtenáři uspokojení a úhledně to orámuje celé vyprávění. Protože v tomto příběhu nic takového není, nabízím ti, milý čtenáři, na konci příběhu aspoň šifru. Je to šifra, která v soubě snoubí různé principy. Je věrná starému umění steganographie, protože musíš nejprve v dlouhém textu určit, jaké jeho části ji vlastně obsahují. Úloha je to vcelku snadná, nenecháš-li se ovšem zmást nekonzistentním užitím kurzívy či pravopisnými idiosynkrasiemi (které mají motivaci čistě estetickou), překlepy (jež jsou zcela náhodné) či chabou latinou (která je důsledkem autorova nedostatečného vzdělání). Je to šifra znalostní, neboť poté, co najdeš, jaké části skrývají tajenku, zjistíš, že některé jsou pravdivé a jiné nepravdivé, a abys poznal, které jsou které, budeš muset i něco vědět, nebo si to umět aspoň najít. (Je přitom zpravidla snažší skrýt tajnou zprávu do lží než do pravdy.) Je to navíc i šifra substituční neboli nahrazovací, protože budeš muset zjistit, jak tyto jednotlivé části převést na písmena. Princip substituce je ovšem jednoduchý a odpovídá duchu doby a místa, ale pozor na to, že i v této fázi na tebe dýchne duch steganographie. A nakonec je to šifra transpoziční čili přemísťovací, protože poté, co zjistíš, jaká písmena máš číst, budeš je muset uspořádat. Jenom o šifru grafickou čili kreslicí nejde, protože takovéto šifry jsou čistým zlem, které bohové trpí jen proto, aby tvořilo kontrast k ostatním šifrám a jejich krása tak mohla vyniknout.

PRO SOLVTIONE AENIGMAE ILLAE VADE HVC

NOTAE

/i/ Ante diem tertium nonas Novembris. Pro neznalé římského kalendáře jde o třetí den v měsíci.

/ii/ Slavná Via Appia spojuje Řím s Brundisiem. Její stavitel, Appius Claudius Caecus, nechvalně proslul jako ten, kdo z latinky odstranil písmeno Z, které se sice později vrátilo, ale již si nevybojovalo svou čestnou sedmou pozici.

/iii/ Katakomby s. Calixta patří k oblíbeným cílům poutníků uvíznuvších v zácpách při neustálých opravách dlažby na Appiově cestě. Často se též řada pocestných zastavuje občerstvit v taverně uprostřed lesů, v místě od doby porážky Spartakova povstání zvaném Šest tisíc křížů.

/iv/ Νυξ, řecká bohyně noci, bývá někdy latinizována jako Nox. Je po ní pojmenována hora Nyx Mons, ležící na třicáté rovnoběžce na Venuši.

/v/ Cors Episcoporum znamená 'dvůr dozorců'. Druhé slovo je z řečtiny.

/vi/ Pomerium je posvátná hranice města Říma. Dle legendy bylo vytýčeno dvacátého prvního dubna.

/vii/ Pilum, těžké kopí, váží až patnáct liber.

/viii/ Vexillum je prapor symbolizující manipul nebo centurii římského vojska. Má obvykle tvar čtverce o straně délky přibližně dvou stop.

/ix/ Texty s popisem praxe římského válečnictví uvádějí, že anas byl za dob republiky symbol římské legie ve tvaru kachny; voják nesoucí tento symbol se nazýval anatifer a zastával v rámci legie čestné místo. V legii bylo obvykle sedm anatiferů.

/x/ Pugio je krátká dýka, jedna z nejběžnějších římských zbraní.

/xi/ Lex ad expellendo heliistas, zákon z dob Sullovy diktatury, nařizuje vyhnání všech heliistů z Italie. Heliisté byli uctívači slunce, kteří z pozadí politiky připravovali udělení římského občanství obyvatelům všech tehdejších osmi provincií, aby tak umožnili jejich přistěhování do Italie a zničení staré římské kultury a tradičního náboženství, které chtěli nahradit egyptským kultem. Aspoň tak se to tvrdí.

/xii/ Šamuel Morsius, vojevůdce hebrejský, prý posílal v době války iudaejské zprávy z obležené Massady pomocí světel, jejichž svícení umně přerušoval zástěnami. Každé písmeno bylo představováno posloupností až čtyř záblesků, přičemž každý mohl být krátký nebo dlouhý. Kupříkladu písmeno alef bylo vysíláno jako krátký záblesk následovaný dlouhým.

/xiii/ Marcus Salvius Otho, sedmý císař římský.

/xiv/ Gaius Iulius Caesar Augustus Germanicus, zvaný Caligula, třetí císař římský.

/xv/ Tiberius Claudius Nero, druhý císař římský.

/xvi/ Armoracia, křen, dvouděložná rostlina z čeledi brukvovitých.

/xvii/ Crux flexa nebo též řecky gnómon je půlkruh k měření úhlů a vzdáleností, původně vynález Archimédův. U nejpodrobnějších gnómonů byl přímý úhel rozdělen na deset tisíc dílů.

/xviii/ Dionysius Gallicus, taktéž Dionysios z Nemausu, proslul svými prý až sedmi sty spisy o jazyce a historii kmene Boiů.

/xix/ Sextus Vancius byl majitel faktorie na obléhací stroje, která byla později přestavěna na pětilodní basiliku.

/xx/ Dle arxivu dokumentů vypálil ves Populium Hannibal, když vtrhl do Italie v roce pětistém třicátém sedmém ab urbe condita. Muže nechal všechny povraždit, ženy a děti odvést do otroctví.

/xxi/ C. Bralius Rex, též Braliorix, byl slepý druid z Lutetie, který se nesmířil s tím, že kvůli své vadě nemůže číst a psát, a tak vytesával písmena do menhirů plasticky, aby byla čitelná hmatem. Časem seznal, že je čtení snažší, abstrahují-li se jednotlivé znaky do skupin bodů rozmístěných na šesti pozicích.

/xxii/ Stylus je rydlo s ostrým hrotem na jednom konci a škrabkou na opačném. Je určeno k psaní na voskové tabulky.

/xxiii/ As je měděná mince o váze dvanácti uncí.

/xxiv/ Homicidium, jedno ze slov označujících vraždu.

/xxv/ Dle indexu měst Apulie pochází jméno vsi Mutantium od častých vlastnických změn tamní půdy. Ves se nachází asi deset mil jižně od Brundisia.

/xxvi/ Buxis n. Ludi B., slavnost inspirovaná brundisijskými Hrami. Koná se v Římě a vítěz údajně dostane jako trofej mozek jednoho z poražených.

/xxvii/ Germanicus vedl v roce sedmistém šedesátém sedmém a.u.c. odvetné tažení proti nepřátelským kmenům, které potupně o několik let dříve porazily naše legie v Teutoburském lese.

/xxviii/ Tabula, ater: Slovo tabula značí 'desku', druhé slovo ater znamená 'tmavý'.

/xxix/ Rhyton je nádoba ve tvaru rohu, zpravidla sloužící k pití. Používala se již od druhého tisíciletí před založením Říma.